Infrazvuky – nazývají se také podzvuky. Jde o zvukové (akustické) vlny, jejichž kmitočet je příliš nízký na to, aby je lidské ucho slyšelo. Tyto zvuky se vyskytují pod kmitočtovou hranicí 20 Hz, kterou lidé ještě slyší, i když výzkumníci uvádějí také hranici 16 Hz. Infrazvuky, které neslyšíme, mohou vnímat a ke komunikaci využívat zvířata, například velryby a sloni.
Pro vymezení infrazvuků v současnosti platí dvě normy:
- PN–01338:2010 (polská norma po novelizacích) – podle ní jsou infrazvuky akustické vlny o kmitočtu mezi 1 Hz a 20 Hz;
- ISO 7196 – podobně jako u výše uvedené normy se infrazvukový hluk vymezuje v rozmezí od 1 Hz do 20 Hz.
Charakteristickým rysem infrazvuků je velká vlnová délka jejich akustických vln, která přesahuje 17 metrů. Proto se mohou, pokud jsou jen slabě tlumeny, šířit na velké vzdálenosti. Vzhledem k jejich specifické povaze nejsou akustické clony a jiné prvky vůči nim příliš účinné.
Mezi přirozené zdroje infrazvuků patří:
- bolidy;
- mořské vlny;
- velké vodopády;
- silný vítr;
- laviny;
- tornáda;
- blesky;
- polární záře;
- seismické vlny (zemětřesení);
- sopky;
- praskající ledovec;
- zvířata (mimo jiné velryby, sloni, aligátoři, hroši a žirafy)
Umělými zdroji infrazvuků jsou:
- exploze;
- reproduktory;
- termonukleární a atomové výbuchy;
- vibrace mostů;
- těžká motorová vozidla;
- vrtulníky a proudová letadla;
- potrubí
- vrtné věže;
- chladničky a klimatizace;
- větrné elektrárny, kovací buchary, vývěvy, pístové kompresory apod.
